The Dear Hunter - Antimai (recenze)
30.01.2023 19:56 |
The Dear Hunter je kapela, která svým způsobem nemá konkurenci. Hudební orgie, jaké nám servíruje Casey Crescenzo a jeho ansámbl už dlouhé roky, se vyznačují košatými melodiemi, procítěným zpěvem a jakousi zvláštní, ale velmi příjemnou "barevností" – tento fakt silně podtrhuje třeba album The Color Spectrum, které si s daným konceptem umně pohrává.
Člověk znalý tvorby kapely si je jistě vědom, že většinu diskografie The Dear Hunter tvoří jeden dlouhý, souvislý příběh, který je rozdělen do několika aktů reprezentovaných jednotlivými alby. Těch prozatím vyšlo pět a v plánu je poslední, šestý akt. Zatímco na něj fanoušci nedočkavě čekají, aby nejen zjistili, jak to celé dopadne, ale taky aby si užili porci hudební radosti, vydala kapela album Antimai, které je sice koncepční, ale s příběhem aktů nijak nesouvisí. Jediným počinem, o kterém by se dalo říct, že album příběhově předznamenává, je EP The Indigo Child. O tomto "indigovém dítěti" se v albu na několika místech dokonce zpívá. Ale o čem že album vlastně je?
Album obsahuje 8 skladeb, přičemž každá z nich reprezentuje jeden z "kruhů" (resp. čtvrtí či částí) města Antimai. Tyto kruhy jsou očíslovány od osmičky až po jedničku, tedy v obráceném pořadí, kdy nižší čísla označují ty bohatší části města a naopak. Není proto překvapením, že album otevírá skladba nazvaná Poverty (chudoba). Jde o energickou, veselou skladbu, jejíž intro mi na první poslech připomnělo jakýsi podivný cirkus. Zvláštní směsici kabaretu a karibských rytmů utne až uchu lahodící Crescenzův zpěv, stylizovaný do povzdechů obyvatel antimaiského ghetta. Skladba příjemně odsýpá a příkladně navozuje atmosféru alba. Nakonec poměrně plynule přejde v rozhoupanou Industry, jejíž rytmus musí zhypnotizovat snad každého posluchače. Ve skladbě jsou přítomny všemožné dechové nástroje, což skladbě neskutečně prospívá a přidává jí velkou hodnotu. Melodicky vcelku průměrná skladba se pro mě díky mnoha vrstvám hudebních nástrojů, které jsou obzvlášť patrné v chytlavém refrénu, stala jednou z nejoblíbenějších na albu. Navíc ve skladbě místy slyším jakýsi "80s" náboj, který se vyskytuje například i na mém oblíbeném albu Affinity od britské progressive metalové kapely Haken, a to je něco, na co slyším. Jednoduše řečeno, Industry, se svou lhostejnou atmosférou mechaniků-psanců, má prostě říz.
Třetí skladbou je daleko něžnější LoTown, která více než dvě předchozí připomíná dřívější tvorbu kapely. Musím opět ocenit velmi vkusné zapojení dechových nástrojů – mám dojem, že Casey po hudební stránce ještě více dospěl a našel způsob, jak ke svým už tak krásným melodiím přidat ještě více. Musím se však přiznat, že jde asi o mou nejméně oblíbenou skladbu na albu. Rozhodně tím neříkám, že jde o špatnou píseň – to snad ani The Dear Hunter neumějí – ale jednoduše mi píseň přijde trochu mdlá a nezajímavá. Záchranný kruh pak přichází v podobě zasněného, nostalgického refrénu, který stojí za to a ve kterém vyniknou použité nástroje. Album pokračuje rozjásanou písní Middle Class, která je svou náladou pravděpodobně nejradostnější na albu. Jde o něco experimentálnější skladbu, ostatně její téměř devítiminutová stopáž tomu poměrně dobře nahrává. Zatímco první polovina skladby je poměrně svižná a radostná, zhruba v polovině se něco zlomí a prostor dostává houpavý jazz, v jehož duchu se píseň nese až do konce. Jde o jednu z těch zajímavějších skladeb na albu – ne nadarmo hned po ní přichází přímočará Patrol, útočná, akční, energická skladba plná syntezátorů, sborových zpěvů a trumpet. Jakmile přijde refrén, je mi jasné, že tato skladba musí být na koncertě opravdu jízda. Patrol má šťávu a zpomalí až na konci, kde se již chystá prostor pro tíživou atmosféru nejdelší písně na albu.
Tou není žádná jiná než Luxury - téměř deset minut dlouhé holedbání antimaiské oligarchie. Skladba je rozdělená na dva odlišné koncepty: první, nazvaná Hall of the Guides, je v podstatě zhudebněný apel vrcholného oligarchy na své souputníky, ve kterém je nabádá, aby ignorovali tu lůzu z nižších (resp. vyšších) kruhů a jejich potřeby; asi nejlépe to vystihuje verš "Waste not your time, fuck ‘em, they’ll shut up and die!". Mimo jednoduchý refrén se zde vlastně ani nezpívá; řečník v doprovodu tísnivé melodie velmi živelně vyjadřuje své myšlenky, na což mu občas dunivým sborem odpoví dav jeho posluchačů. Z tohoto bouřlivého projevu až mrazí, o to zajímavější je pak přerod do druhé části Luxury s názvem Cream of the Crop, který se odehraje zhruba ve třetině skladby. Cream of the Crop nejvíc ze všeho připomíná Poverty ze začátku alba. Jde o hudebně uvolněný, pohodový kousek muziky, který velmi ostře kontrastuje s první částí skladby. Musím se přiznat, že to na mě nejprve působilo jako pěst na oko, ale nakonec jsem si zvykl a nyní tuto proměnu považuji za hudebně velmi zajímavý prvek skladby. Pohodovou atmosféru si skladba drží až do samotného konce.
Předposlední skladbou na albu je snivá Nature. Zpočátku jde o ničím nepřekvapující něžnou a příjemnou skladbu, která se dobře poslouchá. Nebyli by to však The Dear Hunter, aby se to všechno někde v polovině nepřerodilo v něco úplně jiného. Druhá polovina skladby je o poznání tísnivější a naléhavější. Oproti kytarám v první polovině zde opět dostávají prostor dechové nástroje a celkové vyznění působí jazzověji. Obecně se dá říci, že pohrávání si s jazzovou rytmikou a melodikou je pro toto album příznačné. Poslední skladbou na albu je tajemná Tower - jakási věž uprostřed celého Antimai (lze ji vidět i na obalu alba), ve které sídlí samotný imperátor, který má celý městský stát pod palcem. Je to velmi rozmanitá píseň, která se zdánlivě nedrží žádného konkrétního hudebního motivu – hlavním pojítkem je refrén, ve kterém imperátor zdůrazňuje existenci kastovního systému Antimai. "Nezískáš větší moc, pokud už nějakou moc nemáš. A nějakou moc máš jen pokud přicházíš z Věže" – nějak takto by se volně dalo přeložit imperátorovo cynické sdělení. Jak jsem již zmínil, skladba je hudebně jen těžko zařaditelná, prolínají se v ní prvky z celého alba. Skladba však má jednoznačně větší efekt, když člověk zároveň vnímá její text a zařazuje si jej do kontextu příběhu celého alba. Tento prvek alba však již nechám na posluchači, aby si jej objevil sám.
A tak končí Antimai. Nemusím zastírat, že mě album okouzlilo a že jsem jeho poslechem strávil nemalý počet večerů. Ačkoliv jsem prvním poslechem nebyl příliš přesvědčen, tohle je jedno z těch alb, které na vás postupně "vyroste", pokud mu k tomu dáte prostor. Samozřejmě se však určitě najdou i tací, kterým album sedne na první poslech – obzvlášť fanoušci těch jazzovějších odstínů The Dear Hunter. Album jako takové je velmi hudebně konzistentní a koherentní – v této konkrétní oblasti jde dle mého názoru pravděpodobně o nejlepší album v diskografii The Dear Hunter. Zároveň má album velmi málo slabých míst; proudí stále kupředu, nezadrhává se a posluchače neustále oblažuje návalem krásných melodií či houpavých rytmů doprovázených žesťovými nástroji. Na závěr si dovolím čtenáře poprosit, aby dal albu šanci. Pokud u něj Antimai neuspěje, nevadí, hudba je koneckonců subjektivní a poslech alba určitě nikomu neublíží. Pokud si jej však podmanivá melodika The Dear Hunter získá, možná okouzlený čtenář objeví své nové oblíbené album roku 2022.
8/10
Tracklist:
1. Ring 8 - Poverty
2. Ring 7 - Industry
3. Ring 6 - LoTown
4. Ring 5 - Middle Class
5. Ring 4 - Patrol
6. Ring 3 - Luxury
7. Ring 2 - Nature
8. Ring 1 - Tower
Album obsahuje 8 skladeb, přičemž každá z nich reprezentuje jeden z "kruhů" (resp. čtvrtí či částí) města Antimai. Tyto kruhy jsou očíslovány od osmičky až po jedničku, tedy v obráceném pořadí, kdy nižší čísla označují ty bohatší části města a naopak. Není proto překvapením, že album otevírá skladba nazvaná Poverty (chudoba). Jde o energickou, veselou skladbu, jejíž intro mi na první poslech připomnělo jakýsi podivný cirkus. Zvláštní směsici kabaretu a karibských rytmů utne až uchu lahodící Crescenzův zpěv, stylizovaný do povzdechů obyvatel antimaiského ghetta. Skladba příjemně odsýpá a příkladně navozuje atmosféru alba. Nakonec poměrně plynule přejde v rozhoupanou Industry, jejíž rytmus musí zhypnotizovat snad každého posluchače. Ve skladbě jsou přítomny všemožné dechové nástroje, což skladbě neskutečně prospívá a přidává jí velkou hodnotu. Melodicky vcelku průměrná skladba se pro mě díky mnoha vrstvám hudebních nástrojů, které jsou obzvlášť patrné v chytlavém refrénu, stala jednou z nejoblíbenějších na albu. Navíc ve skladbě místy slyším jakýsi "80s" náboj, který se vyskytuje například i na mém oblíbeném albu Affinity od britské progressive metalové kapely Haken, a to je něco, na co slyším. Jednoduše řečeno, Industry, se svou lhostejnou atmosférou mechaniků-psanců, má prostě říz.
Třetí skladbou je daleko něžnější LoTown, která více než dvě předchozí připomíná dřívější tvorbu kapely. Musím opět ocenit velmi vkusné zapojení dechových nástrojů – mám dojem, že Casey po hudební stránce ještě více dospěl a našel způsob, jak ke svým už tak krásným melodiím přidat ještě více. Musím se však přiznat, že jde asi o mou nejméně oblíbenou skladbu na albu. Rozhodně tím neříkám, že jde o špatnou píseň – to snad ani The Dear Hunter neumějí – ale jednoduše mi píseň přijde trochu mdlá a nezajímavá. Záchranný kruh pak přichází v podobě zasněného, nostalgického refrénu, který stojí za to a ve kterém vyniknou použité nástroje. Album pokračuje rozjásanou písní Middle Class, která je svou náladou pravděpodobně nejradostnější na albu. Jde o něco experimentálnější skladbu, ostatně její téměř devítiminutová stopáž tomu poměrně dobře nahrává. Zatímco první polovina skladby je poměrně svižná a radostná, zhruba v polovině se něco zlomí a prostor dostává houpavý jazz, v jehož duchu se píseň nese až do konce. Jde o jednu z těch zajímavějších skladeb na albu – ne nadarmo hned po ní přichází přímočará Patrol, útočná, akční, energická skladba plná syntezátorů, sborových zpěvů a trumpet. Jakmile přijde refrén, je mi jasné, že tato skladba musí být na koncertě opravdu jízda. Patrol má šťávu a zpomalí až na konci, kde se již chystá prostor pro tíživou atmosféru nejdelší písně na albu.
Tou není žádná jiná než Luxury - téměř deset minut dlouhé holedbání antimaiské oligarchie. Skladba je rozdělená na dva odlišné koncepty: první, nazvaná Hall of the Guides, je v podstatě zhudebněný apel vrcholného oligarchy na své souputníky, ve kterém je nabádá, aby ignorovali tu lůzu z nižších (resp. vyšších) kruhů a jejich potřeby; asi nejlépe to vystihuje verš "Waste not your time, fuck ‘em, they’ll shut up and die!". Mimo jednoduchý refrén se zde vlastně ani nezpívá; řečník v doprovodu tísnivé melodie velmi živelně vyjadřuje své myšlenky, na což mu občas dunivým sborem odpoví dav jeho posluchačů. Z tohoto bouřlivého projevu až mrazí, o to zajímavější je pak přerod do druhé části Luxury s názvem Cream of the Crop, který se odehraje zhruba ve třetině skladby. Cream of the Crop nejvíc ze všeho připomíná Poverty ze začátku alba. Jde o hudebně uvolněný, pohodový kousek muziky, který velmi ostře kontrastuje s první částí skladby. Musím se přiznat, že to na mě nejprve působilo jako pěst na oko, ale nakonec jsem si zvykl a nyní tuto proměnu považuji za hudebně velmi zajímavý prvek skladby. Pohodovou atmosféru si skladba drží až do samotného konce.
Předposlední skladbou na albu je snivá Nature. Zpočátku jde o ničím nepřekvapující něžnou a příjemnou skladbu, která se dobře poslouchá. Nebyli by to však The Dear Hunter, aby se to všechno někde v polovině nepřerodilo v něco úplně jiného. Druhá polovina skladby je o poznání tísnivější a naléhavější. Oproti kytarám v první polovině zde opět dostávají prostor dechové nástroje a celkové vyznění působí jazzověji. Obecně se dá říci, že pohrávání si s jazzovou rytmikou a melodikou je pro toto album příznačné. Poslední skladbou na albu je tajemná Tower - jakási věž uprostřed celého Antimai (lze ji vidět i na obalu alba), ve které sídlí samotný imperátor, který má celý městský stát pod palcem. Je to velmi rozmanitá píseň, která se zdánlivě nedrží žádného konkrétního hudebního motivu – hlavním pojítkem je refrén, ve kterém imperátor zdůrazňuje existenci kastovního systému Antimai. "Nezískáš větší moc, pokud už nějakou moc nemáš. A nějakou moc máš jen pokud přicházíš z Věže" – nějak takto by se volně dalo přeložit imperátorovo cynické sdělení. Jak jsem již zmínil, skladba je hudebně jen těžko zařaditelná, prolínají se v ní prvky z celého alba. Skladba však má jednoznačně větší efekt, když člověk zároveň vnímá její text a zařazuje si jej do kontextu příběhu celého alba. Tento prvek alba však již nechám na posluchači, aby si jej objevil sám.
A tak končí Antimai. Nemusím zastírat, že mě album okouzlilo a že jsem jeho poslechem strávil nemalý počet večerů. Ačkoliv jsem prvním poslechem nebyl příliš přesvědčen, tohle je jedno z těch alb, které na vás postupně "vyroste", pokud mu k tomu dáte prostor. Samozřejmě se však určitě najdou i tací, kterým album sedne na první poslech – obzvlášť fanoušci těch jazzovějších odstínů The Dear Hunter. Album jako takové je velmi hudebně konzistentní a koherentní – v této konkrétní oblasti jde dle mého názoru pravděpodobně o nejlepší album v diskografii The Dear Hunter. Zároveň má album velmi málo slabých míst; proudí stále kupředu, nezadrhává se a posluchače neustále oblažuje návalem krásných melodií či houpavých rytmů doprovázených žesťovými nástroji. Na závěr si dovolím čtenáře poprosit, aby dal albu šanci. Pokud u něj Antimai neuspěje, nevadí, hudba je koneckonců subjektivní a poslech alba určitě nikomu neublíží. Pokud si jej však podmanivá melodika The Dear Hunter získá, možná okouzlený čtenář objeví své nové oblíbené album roku 2022.
8/10
Tracklist:
1. Ring 8 - Poverty
2. Ring 7 - Industry
3. Ring 6 - LoTown
4. Ring 5 - Middle Class
5. Ring 4 - Patrol
6. Ring 3 - Luxury
7. Ring 2 - Nature
8. Ring 1 - Tower
