Playlisty Akcie
Reklama

Porcupine Tree - Closure/Continuation (recenze)

06.10.2022 12:00   |   Statista
Málokdo věřil, že se to stane. Osobně jsem se počítal k řadám skeptiků nevěřících v možnost, že se přelétavá mysl geniálního Stevena Wilsona ještě někdy znovu upne k něčemu, co možná i on sám považoval za uzavřenou kapitolu.
Porcupine Tree
A proto jsem skutečně zíral, když dříve tohoto roku proletěla světem zpráva, že proslulá britská progressive rocková kapela Porcupine Tree obnovuje činnost a to v sestavě Steven Wilson, Richard Barbieri a Gavin Harrison. Sice mě mrzelo, že bývalý basák Colin Edwin se z důvodu rozdílných uměleckých ambicí k reunionu nepřipojuje, ale i přes jeho nepopiratelný hudební um jsem měl za to, že to „nosné“ v kapele zůstalo. Nezbývalo tak než čekat, až znovuzrozená kapela vyplodí nějakou nahrávku. Netrvalo to příliš dlouho a konečně přišel ten moment, na který mnoho fanoušků čekalo jako na déšť po období sucha; po jedenáctileté odmlce od poslední desky The Incident představuje Porcupine Tree světu své nové album, šalamounsky nazvané Closure/Continuation, aneb česky „uzavření/pokračování“. Jakmile jsem ten název poprvé uviděl, chtělo se mi vzteknout: „Tak si už laskavě vyber! Dalších jedenáct let čekat nezvládnu!“ Nutno však podotknout, že mé bouřlivé emoce plynuly především z neskutečného nadšení, že se jedna z mých oblíbených kapel vrací na scénu. Zlé jazyky praví, že jde o prachsprostý kalkul, neboť se ústřednímu dirigentovi Wilsonovi s novou elektronickou desku The Future Bites příliš nedaří. Což o to, nebylo by to v hudební branži poprvé ani naposled. Skutečná otázka však zní jinak, a totiž: „Jak se album poslouchá?“ A musím s neskrývaným nadšením přiznat, že se poslouchá zatraceně dobře.

Přiznám se, že o tom, zda si nějaké album poslechnu nebo ne, často rozhoduje první dojem. Wilson a spol. si tento fenomén zřejmě uvědomují, neboť úvodní singl Harridan na posluchače okamžitě zaútočí rytmickým duněním basové kytary. Basovou linku vzápětí doplní Barbieriho ponuré aranže společně s Harrisonovými typickými živelnými, leč precizními bicími a posluchač se tetelí blahem. Zatímco se skladba postupně rozjíždí, začíná si (teď už jistě nadšený) posluchač uvědomovat, že tohle opravdu zní jako Porcupine Tree. I přes fakt, že všichni ze zúčastněných hudebníků měli v posledních letech spoustu práce se svými vlastními projekty, se z chemie této kapely vůbec nic neztratilo. To potvrzuje i na albu přítomný Wilsonův typický vokální projev; vlastně poměrně obyčejný, nicméně přesně se hodící k hudební tváři Porcupine Tree. Harridan je skvělá, naléhavá a úderná skladba. Není proto příliš překvapením, že hned druhá píseň v pořadí, rovněž singl s názvem Of The New Day, spoléhá na trochu něžnější postup. Při jejím poslechu jsem měl pocit, že na mě dýchnula My Ashes z desky Fear of a Blank Planet. Jednoduchá melodie a Barbieriho atmosférické klávesy v pozadí navozují krásnou nostalgickou atmosféru. Richard Barbieri vůbec na tomto albu září, kde může; jen to potvrdilo mou domněnku, že bez něj by se Porcupine Tree opravdu už neobešli.

Následuje třetí ze singlů s názvem Rats Return. Právě v této skladbě předvádí trio Wilson-Barbieri-Harrison asi tu největší porcupiniádu na celém albu. Hned po disonantním intru se slova chopí řezavé kytary, kterým udávají rytmus sekané bicí Gavina Harrisona a já mám pocit, že poslouchám skladbu někdy z období alba Deadwing (2005). Z této písně přímo čiší napětí, což mě hřeje na duši, neboť k této stránce Porcupine Tree mám obzvlášť vřelý vztah. Velmi zajímavý je i vysoce zpívaný refrén, tato poloha Stevenovi Wilsonovi sedne někdy více, někdy méně, ale do této skladby se rozhodně hodí. Wilson svůj hlas na albu relativně často posunuje o něco výše, než na co jsme od něj zvyklí, ale není to na škodu. Čtvrtá píseň v pořadí, Dignity, je jedna z mých nejoblíbenějších na albu. Je to pomalá, houpavá a poměrně jednoduchá skladba, čítající osm a půl minuty, ve které všichni hudebníci v perfektní souhře rozevírají svá hudební křídla. Výsledkem je nádherná hymna, jejímž vrcholem je výborná hořkosladká mezihra. Pokud by mi na to náhodou předchozí tři skladby nestačily, tato definitivně potvrzuje, že poslední album Porcupine Tree si rozhodně nezaslouží být zapomenuto.

Pátou skladbou v pořadí je čtvrtý a poslední singl, Herd Culling. Podobně jako v případě Rats Return zde vnímám, že možná v budoucnu půjde o jednu z klasických skladeb Porcupine Tree. Přiznám se, že když skladba vyšla jako singl, příliš mě nepřesvědčila. Od té doby se mi to ovšem v hlavě rozleželo a nyní jde o jednu z mých oblíbených na albu. Wilsonovo skandování „Liar!“ v refrénu je zkrátka příliš libozvučné. Následuje skladba Walk the Plank. Opět pomalejší, klidnější skladba, ovšem první moment, kde album dle mého názoru trochu ztrácí na síle. Nejde o špatnou skladbu, obzvlášť poslední část, kde se na sebe vrství zvukové stopy jako cihly na stavbě, je zajímavá. Přesto mě však neoslovuje tolik jako kterákoliv z předchozích písní a dokonce si troufám říct, že možná zní trošku vyčpěle. Víc než dostatečně to ovšem napravuje následující Chimera’s Wreck. Mystická atmosféra, křehké vybrnkávání kytary a velmi opatrný, zlehka našlapující bicí doprovod tvoří jednu z kompozičně nejzajímavějších skladeb na albu. Steven Wilson se svým zpěvem v některých částech skladby dostává až do poloh The Same Asylum as Before, ovšem jeho zpěv zní vytříbeněji a sebejistěji. Kdyby si mě tolik nezískala Dignity, Chimera’s Wreck by se rozhodně nemusela o titul mé oblíbené písně na albu s nikým dělit.

Tímto jsem prošel všechny skladby na standardní edici alba. Byla by ovšem velká chyba nevěnovat pozornost edici bonusové, která obsahuje ještě 3 skladby Population Three, Never Have a Love in the Past Tense. První ze zmíněných skladeb je čistě instrumentální. Působí dojmem jakéhosi outra či dlouhé mezihry. Jde o poměrně zajímavou skladbu, ve které musím ocenit povedenou práci s basovou kytarou a výborný proměnlivý bicí podkres. Daleko více mě však zaujala druhá zmíněná skladba Never Have, která je mým oblíbeným bonusem na albu. Skladbu otevírá piáno Richarda Barbieriho, na které navazuje Wilson se svým melancholickým projevem. „Potřebuješ, ale nikdy nebudeš mít…“ pěje do mikrofonu a já nechápu, jak je možné, že se tato skladba nevyskytuje na standardní edici alba. Vším do dramaturgie alba zapadá a jako poslední skladba by se dle mého názoru vyloženě hodila. Můj sentiment však rozhodnutí Wilsona a spol. neovlivní a já se tak raději přesunu k poslednímu z bonusů, Love in the Past Tense. Nedokážu pro tuto skladbu najít lepší označení než „zasněná“; umím si poměrně dobře představit, že by se skladba objevila na některém z alb Wilsonova dalšího projektu Blackfield. Jde o pěknou, melodicky zajímavou skladbu, kterou bych ale asi ocenil spíše někde vprostřed alba, neboť její konec vyznívá poněkud do prázdna a posluchač očekává víc, zvlášť vzhledem k povaze skladby.

Po této únavné exkurzi musí být čtenáři jasné, že můj ucelený názor na nové album Porcupine Tree nebude sestávat z invektiv. Nebudu tajit, že mi album učarovalo. Nalijme si čistého vína, asi na tom má svůj podíl hlad po jakémkoliv novém materiálu této výjimečné bandy. Můžu ovšem s čistým svědomím říci, že album skvěle odsýpá, má velmi málo hluchých míst a působí velmi zrale a dospěle. Nic se nedá vytknout ani křišťálově čistému zvuku, kterým deska oplývá, ale zde jde o dlouholetý standard. Snad jedinou slabinou alba je skutečnost, že v podstatě opravdu nejde o nic nového – Wilson tvoří své krásné melodie, jeho šikovní spoluhráči s ním táhnou za jeden provaz, společně jim to výborně šlape. Hudební postupy nejsou příliš inovativní, všechno to zní tak nějak povědomě. Kladu si však otázku, jestli jsem vlastně chtěl něco zásadně odlišného. Ačkoliv jsem velký fanoušek progresivní hudby a progresu jako takového, Porcupine Tree mám rád takové, jací jsou, na experimenty tu máme Wilsonovu sólovou dráhu. A já dostal přesně takové album, jaké jsem si přál – koherentní, avšak různorodé, řemeslně poctivé a prostě „porcupinovské“.

8/10

Tracklist:
1. Harridan
2. Of the New Day
3. Rats Return
4. Dignity
5. Herd Culling
6. Walk the Plank
7. Chimera's Wreck
8. Population Three (bonus)
9. Never Have (bonus)
10. Love in the Past Tense (bonus)



Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Další informace.